Tento první článek je o NeuroSystemice pro leadership v době rychlých změn. Série čerpá z praxe systémového rozvoje organizací a vychází z podcastů zaměřených na skutečnou podstatu leadershipu – ne jako role, ale jako vztahu, kultury a kapacity adaptace.

V turbulentním světě, kde se změna stává jedinou jistotou, nestačí být silný, velký ani dobře financovaný. Skutečnou konkurenční výhodou je schopnost učit se – rychleji než svět kolem nás. Tento jednoduchý princip, formulovaný Reginaldem Revansem, vystihuje jádro přežití a prosperity organizací v 21. století: Tempo učení musí být rovné nebo vyšší než tempo změn.

Darwin nebyl Spencer

Mýtus „přežití nejschopnějších“ (survival of the fittest) je často mylně připisován Charlesi Darwinovi. Ve skutečnosti jej popularizoval Herbert Spencer, který do něj vnesl soutěživou logiku – obraz vývoje jako boje, v němž vítězí ten nejsilnější. Darwin sám však hovořil o přirozené selekci – o ladění se na prostředí, ne o jeho ovládnutí. A příroda, jak ukazuje současná věda, se nevyvíjí primárně skrze soutěž, ale prostřednictvím spolupráce, propojenosti a vzájemného vyladění.

Dnes víme, že nejde jen o přizpůsobení se. Jak říká Peter Hawkins, týmy i leadeři se potřebují rozvíjet spolu s prostředím, jehož jsou součástí: s klienty, partnery, komunitami, planetou. Humberto Maturana nazývá toto prostředí „životní nikou“ – dynamickým vztahem, ve kterém vzniká identita každého organizmu. Uspěje ten, kdo tvoří hodnotu s ostatními, v rytmu propojenosti, ne ten, kdo se izoluje a soupeří. V kontextu organizací to znamená: přežije ten, kdo dokáže tvořit smysluplné vazby a rozvíjet se ve vztahu – ne odděleně.

Adaptace jako dovednost, ne reakce

Učení není jen o tréninku. Je to schopnost reflektovat, pustit staré způsoby myšlení, tvořit nové významy, hledat souvislosti a měnit způsob, jak spolu jsme. V NeuroSystemickém přístupu mluvíme o „systému učení“ – ten zahrnuje nervovou soustavu, vztahovou dynamiku i organizační zvyklosti.

To, jak se firma učí, nepoznáme podle počtu absolvovaných školení, ale podle toho:

• jak rychle lidé mění chování, když se změní podmínky,

• jak zachází s chybami a zpětnou vazbou,

• jak reaguje na nejistotu,

• jak se propojuje uvnitř i vně systému.

Učení jako přežití i jako růst

V době, kdy je rychlost změn exponenciální (nárůst tempa změn v byznys prostředí o 183 % mezi lety 2019–2023 podle Accenture Pulse of Change Index), je schopnost učit se rychlejší než změna rozdílem mezi inovátorem a přehlédnutým reliktem.

Adaptabilita není měkká dovednost. Je to nová tvrdá měna. A jejím klíčovým zdrojem je kultura učení – tedy to, co se ve firmě děje, když se věci nedějí podle plánu.

Otázky pro zamyšlení:

• Kde ve vaší firmě se lidé učí skutečně rychle – a kde naopak brání změně?

• Co brzdí vaše schopnosti adaptace: Struktury? Zvyky? Ego?

• Co děláte pro to, aby vaše kultura nebyla jen o kontrole, ale i o reflexi a učení?

Největší riziko dneška není změna.
Největší riziko je zůstat stejný.

Pokud má vaše organizace přežít a prosperovat, nestačí mít plán. Musíte mít schopnost měnit se v reálném čase – a to začíná učením. Ne jen v jednotlivcích, ale v systému jako celku.

A právě v tom spočívá síla NeuroSystemického přístupu: pomáhá lidem i týmům rozpoznat vlastní vzorce, přesměrovat pozornost a nastartovat adaptaci zevnitř.