Tento článek navazuje na předchozí článek o schopnosti učit se a přizpůsobit. Tentokrát se podíváme na opačný pól adaptace – totiž na konzervaci minulosti, která může organizacím bránit v růstu i přežití.

Firmy často věří, že když něco v minulosti fungovalo, bude to fungovat i nadále. Tento postoj je lákavý – dává pocit bezpečí, opírá se o „osvědčené praxe“ a minulé úspěchy. Jenže právě úspěch může být nejhorší učitel. Jak říká Bill Gates: „Úspěch nás může svést k přesvědčení, že jsme neomylní – a že to, co fungovalo včera, bude fungovat i zítra.“

Osvědčené praxe jako past

To, čemu říkáme best practice, bývá často jen elegantně zabalená minulost. Ve světě, kde se podmínky rychle mění, se ale fixace na „to, co fungovalo“ mění v riziko.

Místo toho, abychom zpochybňovali výchozí body a aktualizovali své mentální mapy, sklouzáváme k větší kontrole, opakování starých vzorců, a doufáme, že se „to samo spraví“.

Neúspěch jako učitel

Zatímco úspěch nás může uspat, neúspěch nás probouzí. Pokud se s ním umíme zdravě potkat. Ne jako s hrozbou, ale jako se signálem k učení, změně, aktualizaci.

V NeuroSystemickém přístupu mluvíme o „učení systémů“ – tedy schopnosti reflektovat i nepohodlné signály z reality a měnit své jednání.

Typický scénář:

1. Firma ztratí zakázku nebo klíčového klienta.

2. Reakce: zpřísnění pravidel, více kontroly, snaha „zvýšit výkon“.

3. Výsledek: ještě větší odpor, frustrace a pokles důvěry.

Namísto toho by bylo užitečnější položit otázky:

• Co jsme nevěděli?

• Co jsme neviděli?

• Co se mění v našem prostředí – a co to říká o nás?

Otázky pro zamyšlení:

• Co ve vaší organizaci děláte stále stejně – přestože se realita změnila?

• Co jste se naučili z posledního neúspěchu?

• Jaké osvědčené praxe už možná překročily svou dobu?

Ne všechno, co fungovalo dříve, je dnes výhodou. A ne každý neúspěch je selhání – někdy je to pozvání k učení.

Touha opakovat minulost není selhání – je to přirozená reakce našeho mozku. Jak naznačil i Einstein, mozek preferuje opakování známého, protože mu to dává iluzi jistoty. Raději mentálně „znásilňujeme“ realitu, než abychom ji zpochybnili a přizpůsobili se. V organizacích to vede k tomu, že se bráníme změně, i když už dávno nefunguje.

Jenže adaptace je jedinou cestou k přežití – a ta není o skocích, ale o ladění. Jak říkají Peter Hawkins i Humberto Maturana: pokud se tým, leader nebo organizace nerozvíjí v souladu s vývojem svého prostředí, dřív nebo později ztratí relevanci. Nezáleží, jak byli úspěšní dřív – záleží, jestli dnes drží krok se světem, pro který mají tvořit hodnotu.

Mnozí lídři se nevědomky drží vzorců, které je dovedly k dnešnímu úspěchu – jenže právě ty mohou být bariérou dalšího růstu. Jak říká Marshall Goldsmith: „What got you here won’t get you there.“

Nejde jen o úspěch jako takový – ještě silněji nás svazuje strach z nevědění. Strach, že uděláme chybu. Strach, že ztratíme kontrolu. Strach ukázat lidskou nedokonalost. Ale právě to je dnes potřeba: připustit, že budeme tápat, hledat, zkoušet, učit se.

Je normální, že nebudeme dokonalí. Nikdy nebudeme. Můžeme se pouze zdokonalovat – a to znamená: učit se. Spolu. Otevřeně. Ve zranitelnosti, která není slabostí, ale začátkem důvěry a spolupráce.

To, co nás dřív chránilo – vševědoucnost, hrdinství, schopnost „vše zvládnout sám“ – už dnes nestačí. Nejde o to vypadat silně. Jde o to jednat moudře. A to znamená přiznat, že potřebujeme ostatní – pro zpětnou vazbu, pro společné hledání, pro tvoření nové budoucnosti.

Minulost nám už nemá co říct. To nové vyžaduje nové: nový způsob myšlení, jednání, komunikace i spolupráce. A právě o tom budou další části této série.

Nejde o to, že bychom měli umět předvídat budoucnost s jistotou. To je iluze. Ale jako lídři se musíme naučit vnímat signály, předvídat možné scénáře a odvážně se na ně připravovat – nikoli sami, ale spolu s ostatními. V dnešním světě se budoucnost netvoří v hlavách jednotlivců, ale v propojených systémech, týmech a vztazích.

A jedno osobní zrcadlo: Představte si, že se svým týmem stojíte na prahu zásadní změny. Přichází nová generace klientů, jiné způsoby spolupráce, posun v hodnotách. A vy – v dobré víře – navrhujete to, co fungovalo před pěti lety. Ne proto, že byste byli líní. Ale protože to tehdy přineslo výsledky.

Zkuste se na chvíli zastavit: Neopakujete náhodou minulý úspěch místo toho, abyste vytvořili nový? Neztrácíte ze zřetele to, co se mění kolem vás? A co by se stalo, kdybyste si dovolili nevědět – a začít znovu naslouchat realitě?