14: Když nerozhoduje tolik dřina, jako…
14: Když nerozhoduje tolik dřina, jako s kým se spojit.
Blog NeuroSystemika pro Leadership
V předchozích dílech jsme mluvili o změně leadershipu, zralosti, týmovosti i kolektivní inteligenci. V tomto blogu obracíme pozornost k jednomu fenoménu, který často zůstává na okraji – přitom může rozhodnout o tom, zda firma zvládne tlak, komplexitu a transformaci, která už dávno probíhá.
V dobách přetížení a složitosti nestačí jen přidat na tempu. Nestačí být silný. Je třeba být moudrý. A moudrost se dnes projevuje i v tom, s kým a jak se dokážeme spojit, propojit své síly a spolutvořit.
Výzvy dneška nepřečkáme sami – ani s tím, co už víme
Top manažeři dnes stojí v epicentru sílícího tlaku: více změn, větší rychlost, vyšší očekávání, vyšší komplexnost, vše souvisí se vším a vzájemně na sobě závisí. Všichni chtějí výsledky – dřív, levněji a s menším počtem lidí. Prostor pro chyby se zmenšuje. Zdroje se tenčí.
Reakce většiny? Přidat. Zrychlit. Zvednout výkon.
Jenže větší námaha nevede ke kvalitativně jinému výsledku. Spíš k únavě, přetíženosti, frustraci, narušení vztahů až nevraživosti.
To není známka selhání. To je důsledek prostředí. Komplexního. Dynamického. Nevyzpytatelného. Zároveň jde o přirozenou reakci mozku, který miluje známé. Jenže známé dnes nestačí.
A tak se dnes už nehraje tolik o to, co víme. Ale o to, jak spolu přemýšlíme. Jak vnímáme. Jak se propojujeme. Jak kolektivně spolutvoříme, hledáme a naplňujeme smysl, vytváříme hodnoty. Pokud už to nevíme, tak to alespoň cítíme.
Když se zkušenost mění v past a „nevědět“ není slabost
Top leadeři nejsou bezradní. Mají za sebou úspěchy, rozhodnutí, týmy, změny. Ale právě tahle zkušenost se v dnešní době snadno stává pastí:
Mozek přirozeně sahá po tom, co zná. Co už fungovalo. Co působí bezpečně.
Když se věci nedaří, chceme přidat. Více téhož. Ještě usilovněji.
Jenže víc téhož starého nepřinese nové.
Není to nic než přirozená obrana našeho systému. A právě tady nastává zlom.
Co všechno už zkusili – a proč to (zatím) nestačí
Nezřídka slyšíme:
"My už víme, kde jsme. Ale nevidíme, kudy z toho ven." Nebo:
"Jasně, děláme věci. Ale nefungují tak, jak bychom čekali."
Za poslední roky firmy:
investovaly do školení, mentoringu, talentových programů,
prošly změnami struktury i procesů,
nastavily nové KPI, OKR a strategie.
Ale výsledky často zůstávají za očekáváním. Týmy nefungují podle potřeb, změny se nepromítají do kultury, lidé jsou spíš unavení než inspirovaní.
Mnozí manažeři hledají vinu: ve středním managementu, v HR, v lidech, v prostředí.
"Nevíme co dělat" není slabost. Je to start.
Není třeba tolik hledat chyby a vinu u druhých. Možná je „pes zakopaný“ v tom, že příliš dlouho spoléháme pouze sami na sebe. Možná jde o to, uvědomit si, že už nepotřebujeme až o tolik víc vědět – ale spíše lépe promyslet, jak a s kým pracujeme na své budoucnosti.
Ale právě tady pravděpodobně se otevírá prostor pro partnerství, které není outsourcovaním změny, ale sdílenou odpovědností za to, co už nelze řešit jako dřív.
Pravděpodobně když už, tak potřebujete někoho, kdo přichází ne jako dodavatel ale jako partner. Partner, který s vámi spolu vytváří hodnoty pro vás a vaše klíčové stakeholdery, pomáhává nejen nastavit změny, ale jim dávat smysl, strukturu a časování. Změny, které se prostě nedají zvládnout za běžného provozu.
Kdy konkrétně nastal čas na spolupráci s externím partnerem? Když...
Top tým ví, co chce, ale nedaří se to přenést do celého systému.
Ve firmě je napětí mezi kulturou a strategií.
Situace ve firmě je plná napětí, "tíhnutí", nejasností a více snahy než výsledků.
Týmy nefungují, jak by měly, a jednotlivci už nejsou schopni změnu nastartovat sami.
Týmy spíš reagují, než tvoří.
Ve firmě jste se už o leccos pokusili, ale bez žádoucích výsledků, bez důvěry nebo bez pokračování. Změna nejde do hloubky.
Management je zahlcen a potřebuje někoho, kdo věci udrží, propojí, dá tempo a nadhled.
Všichni dělají, ale neví, jestli to posouvá správným směrem.
Partner nevstupuje jako zachránce. Ale jako akcelerátor uvědomění, rozhodnutí a koherence.
Proč externí partneři?
Protože jsme uvnitř systému, jehož logika nás tvaruje. Jako ryba, která nevidí vodu.
Vidíme symptomy – ale ne podstatu.
Reagujeme na napětí – ale nevidíme plně celek.
Jednáme, ale nespojujeme se. Každý na svém.
To neznamená, že jsme slabí. Znamená to, že potřebujeme zrcadlo. Partnera, který nehodnotí, ale pomáhá vidět, rozumět a znovu tvořit.
S externím partnerem máte naději jít dál, rychleji a efektivněji a chytřeji
Moudrý lídr ví, že spojení sil není slabost. Je to strategická volba.
Stejně jako firmy využívají externí know-how pro technologie, právní rámce nebo finance, mohou využít partnera i pro kulturu, leadership a změnu.
Partner nevstupuje jako zachránce. Neví „víc“. Ale ví, jak pomoci lidem využít to, co už mají, propojit to s tím, co je třeba, a vytvořit trajektorii změny, která má rytmus, směr i smysl.
Pomáhá vidět, co se jinak jeví jako normální.
Vnáší odstup, strukturu, odvahu a nadhled.
Vytváří prostor pro spolu-myšlení, propojení, rozhodnutí a skutečnou změnu.
Partnerství není o dodávce. Je o přítomnosti, která proměňuje.
Co přináší partnerství?
Oživení vedení týmů: přítomnost, záměr, kvalita interakcí
Posílení kultury: koherence mezi tím, co říkáme a co děláme
Urychlení změny: struktura, držení procesu, nasměrování
Uvědomění: co nás opravdu brzdí – a kde máme páky
Ne proto, že by partneři věděli víc. Ale protože dokážou vytvářet prostor, do kterého se konečně vejde to, co je třeba říct. Udělat. Změnit.
Spojit se není slabost. Je to násobit síly.
V náročné době nejde o to, kolik zvládneme sami. Jde o to, s kým zvládneme víc – chytřeji, s menším vyčerpáním a větší nadějí na udržitelnost.
Možná právě teď je čas zastavit se a říct:
„Co když nepotřebujeme víc práce – ale víc spojení?“
To není známka slabosti. To je známka zralosti.
Otázky pro vás:
Kde v naší firmě už víme, co chceme – ale neděje se to?
Kde se opakují pokusy o změnu bez trvalého dopadu?
Jaké „společné slepé skvrny“ se u nás neustále přehlížejí?
Jaké změny by bylo snazší zvládnout, kdybychom na ně nebyli sami?
Kdo nám dnes pomáhá držet směr – a kdo nám nastavuje zrcadlo?
Zdroje a inspirace:
Peter Hawkins – Leadership Team Coaching (2021); Tomorrow’s Leadership and the Necessary Revolution in Today’s Leadership Development (2023)
Hawkins opakovaně zdůrazňuje, že dnešní výzvy nelze řešit stejným způsobem jako včerejší. Externí facilitátor může být akcelerátorem změn díky své schopnosti vidět systém, pojmenovat neviditelné a podpořit kulturu kolektivního leadershipu. Externí facilitátor nebo týmový kouč není však náhradou za odpovědnost lídrů, ale zrcadlem systému a katalyzátorem kolektivního uvědomění.
Edgar H. Schein – Humble Inquiry a Humble Consulting
Schein ukazuje, že efektivní externí partner je ten, kdo vstupuje s pokorou a záměrem pomoci systému „sám sebe slyšet“.
Schein představuje roli facilitátora a poradce jako člověka, který nevstupuje s odpověďmi, ale se zájmem. Právě důvěra a schopnost společného dialogu je klíčem k transformaci systému.
Amy Edmondson – The Fearless Organization
Upozorňuje na význam psychologického bezpečí, které může externí partner pomoci vytvářet – zvláště při nepopulárních nebo těžkých změnách. Ukazuje, že bez psychologického bezpečí se změna neuskuteční. Externí expert může být katalyzátorem právě tím, že vytváří prostor pro otevřenost a podporuje tým v odvaze vidět pravdu.
Daniel Siegel – Mindsight; The Mindful Brain
Externí facilitátor pomáhá systému regulovat tok energie a informací – tedy naplnit roli MIND jako vztahového a sebeorganizačního procesu vedoucího k větší integraci a adaptabilitě.
Přináší rámec, ve kterém můžeme chápat roli externího experta jako regulátora mezilidských toků energie a informací (mind as relational process).
David Rock & Josh Davis (NeuroLeadership Institute). – SCARF model
Vysvětlují, že mozek ve stresu a nejistotě tíhne k jistotě a k opakování minulého. Právě proto externí pohled může pomoci překonat kognitivní zkreslení a vytvořit nové cesty chování a rozhodování. Pomáhá chápat, proč změna vyvolává odpor – a jak externí facilitace může citlivě pracovat se základními lidskými sociálními potřebami (status, jistota, autonomie…).
Peter Senge – The Fifth Discipline
Systemický pohled je nezbytný – bez něj totiž změny „nepřelezou“ hranice jednotlivců nebo oddělení. Podtrhuje, že učení se organizace je možné jen tehdy, pokud máme prostor vidět systém jako celek. Právě facilitovaný dialog a společná reflexe (zejména s někým zvenčí) otevírají cestu k hlubšímu uvědomění a sdílenému leadershipu. Externí partner může pomoci udržet pohled na celý systém.
V příštím článku uzavřeme celou sérii. Povíme si o tom, co zůstane, když odejdeme? Jak poznáte, že jsme zanechali stopu, která měla smysl. Jak to vypadá, když se nezabýváme pouze programem a zážitky. Ale změnou vztahů, kultury, leadershipu. Jak spolu vytvoříme zněnu, která zůstává.