V předchozích dílech jsme mluvili o změně leadershipu, zralosti, týmovosti i kolektivní inteligenci. V tomto blogu obracíme pozornost k jednomu fenoménu, který často zůstává na okraji – přitom může rozhodnout o tom, zda firma zvládne tlak, komplexitu a transformaci, která už dávno probíhá.

V dobách přetížení a složitosti nestačí jen přidat na tempu. Nestačí být silný. Je třeba být moudrý. A moudrost se dnes projevuje i v tom, s kým a jak se dokážeme spojit, propojit své síly a spolutvořit.

Výzvy dneška nepřečkáme sami – ani s tím, co už víme

Top manažeři dnes stojí v epicentru sílícího tlaku: více změn, větší rychlost, vyšší očekávání, vyšší komplexnost, vše souvisí se vším a vzájemně na sobě závisí. Všichni chtějí výsledky – dřív, levněji a s menším počtem lidí. Prostor pro chyby se zmenšuje. Zdroje se tenčí.

Reakce většiny? Přidat. Zrychlit. Zvednout výkon.

Jenže větší námaha nevede ke kvalitativně jinému výsledku. Spíš k únavě, přetíženosti, frustraci, narušení vztahů až nevraživosti.

To není známka selhání. To je důsledek prostředí. Komplexního. Dynamického. Nevyzpytatelného. Zároveň jde o přirozenou reakci mozku, který miluje známé. Jenže známé dnes nestačí.

A tak se dnes už nehraje tolik o to, co víme. Ale o to, jak spolu přemýšlíme. Jak vnímáme. Jak se propojujeme. Jak kolektivně spolutvoříme, hledáme a naplňujeme smysl, vytváříme hodnoty. Pokud už to nevíme, tak to alespoň cítíme.

Když se zkušenost mění v past a „nevědět“ není slabost

Top leadeři nejsou bezradní. Mají za sebou úspěchy, rozhodnutí, týmy, změny. Ale právě tahle zkušenost se v dnešní době snadno stává pastí:

• Mozek přirozeně sahá po tom, co zná. Co už fungovalo. Co působí bezpečně.

• Když se věci nedaří, chceme přidat. Více téhož. Ještě usilovněji.

• Jenže víc téhož starého nepřinese nové.

Není to nic než přirozená obrana našeho systému. A právě tady nastává zlom.

Co všechno už zkusili – a proč to (zatím) nestačí

Nezřídka slyšíme:

• "My už víme, kde jsme. Ale nevidíme, kudy z toho ven." Nebo:

• "Jasně, děláme věci. Ale nefungují tak, jak bychom čekali."

Za poslední roky firmy:

• investovaly do školení, mentoringu, talentových programů,

• prošly změnami struktury i procesů,

• nastavily nové KPI, OKR a strategie.

Ale výsledky často zůstávají za očekáváním. Týmy nefungují podle potřeb, změny se nepromítají do kultury, lidé jsou spíš unavení než inspirovaní.

Mnozí manažeři hledají vinu: ve středním managementu, v HR, v lidech, v prostředí.

"Nevíme co dělat" není slabost. Je to start.

Není třeba tolik hledat chyby a vinu u druhých. Možná je „pes zakopaný“ v tom, že příliš dlouho spoléháme pouze sami na sebe. Možná jde o to, uvědomit si, že už nepotřebujeme až o tolik víc vědět – ale spíše lépe promyslet, jak a s kým pracujeme na své budoucnosti.

Ale právě tady pravděpodobně se otevírá prostor pro partnerství, které není outsourcovaním změny, ale sdílenou odpovědností za to, co už nelze řešit jako dřív.

Pravděpodobně když už, tak potřebujete někoho, kdo přichází ne jako dodavatel ale jako partner. Partner, který s vámi spolu vytváří hodnoty pro vás a vaše klíčové stakeholdery, pomáhává nejen nastavit změny, ale jim dávat smysl, strukturu a časování. Změny, které se prostě nedají zvládnout za běžného provozu.

Kdy konkrétně nastal čas na spolupráci s externím partnerem? Když...

• Top tým ví, co chce, ale nedaří se to přenést do celého systému.

• Ve firmě je napětí mezi kulturou a strategií.

• Situace ve firmě je plná napětí, "tíhnutí", nejasností a více snahy než výsledků.

• Týmy nefungují, jak by měly, a jednotlivci už nejsou schopni změnu nastartovat sami.

• Týmy spíš reagují, než tvoří.

• Ve firmě jste se už o leccos pokusili, ale bez žádoucích výsledků, bez důvěry nebo bez pokračování. Změna nejde do hloubky.

• Management je zahlcen a potřebuje někoho, kdo věci udrží, propojí, dá tempo a nadhled.

• Všichni dělají, ale neví, jestli to posouvá správným směrem.

Partner nevstupuje jako zachránce. Ale jako akcelerátor uvědomění, rozhodnutí a koherence.

Proč externí partneři?

Protože jsme uvnitř systému, jehož logika nás tvaruje. Jako ryba, která nevidí vodu.

• Vidíme symptomy – ale ne podstatu.

• Reagujeme na napětí – ale nevidíme plně celek.

• Jednáme, ale nespojujeme se. Každý na svém.

To neznamená, že jsme slabí. Znamená to, že potřebujeme zrcadlo. Partnera, který nehodnotí, ale pomáhá vidět, rozumět a znovu tvořit.

S externím partnerem máte naději jít dál, rychleji a efektivněji a chytřeji

Moudrý lídr ví, že spojení sil není slabost. Je to strategická volba.

Stejně jako firmy využívají externí know-how pro technologie, právní rámce nebo finance, mohou využít partnera i pro kulturu, leadership a změnu.

Partner nevstupuje jako zachránce. Neví „víc“. Ale ví, jak pomoci lidem využít to, co už mají, propojit to s tím, co je třeba, a vytvořit trajektorii změny, která má rytmus, směr i smysl.

• Pomáhá vidět, co se jinak jeví jako normální.

• Vnáší odstup, strukturu, odvahu a nadhled.

• Vytváří prostor pro spolu-myšlení, propojení, rozhodnutí a skutečnou změnu.

Partnerství není o dodávce. Je o přítomnosti, která proměňuje.

Co přináší partnerství?

• Oživení vedení týmů: přítomnost, záměr, kvalita interakcí

• Posílení kultury: koherence mezi tím, co říkáme a co děláme

• Urychlení změny: struktura, držení procesu, nasměrování

• Uvědomění: co nás opravdu brzdí – a kde máme páky

Ne proto, že by partneři věděli víc. Ale protože dokážou vytvářet prostor, do kterého se konečně vejde to, co je třeba říct. Udělat. Změnit.

Spojit se není slabost. Je to násobit síly.

V náročné době nejde o to, kolik zvládneme sami. Jde o to, s kým zvládneme víc – chytřeji, s menším vyčerpáním a větší nadějí na udržitelnost.

Možná právě teď je čas zastavit se a říct:

„Co když nepotřebujeme víc práce – ale víc spojení?“

To není známka slabosti. To je známka zralosti.

Otázky pro vás:

• Kde v naší firmě už víme, co chceme – ale neděje se to?

• Kde se opakují pokusy o změnu bez trvalého dopadu?

• Jaké „společné slepé skvrny“ se u nás neustále přehlížejí?

• Jaké změny by bylo snazší zvládnout, kdybychom na ně nebyli sami?

• Kdo nám dnes pomáhá držet směr – a kdo nám nastavuje zrcadlo?